Emitace dluhopisu a koupení dluhopisu je nějak riziková investice do státu (a stát za ní získá prostředky na svůj rozvoj či útratu dle jeho schopností), za kterou získáte cenný papír stejně tak jako investice do nějaké firmy (společnosti), kdy získáte akcii.

Abyste si mohl koupit obligaci, potřebujete peníze nějak vydělat. Pokud se společnosti bude dařit, máte z obligace zisk buď na úrocích, částečným prodejem či budujete polštář nejen na horší časy v podobě devizové rezervy nebo kvalitní akcie, která přečká výkyvy trhu. Pokud se firmě či státu nebude dařit, přijdete o své investice i když by např. dluhopisy měly mít větší jistotu návratu (a toho se využilo u Řecka**)

Proč by měly státy splatit investorům jejich investice do dluhopisů, které si všichni kupují jako výnosovou obligaci, polštář či devizovou rezervu?**

Jedná se o burzovní principy, kdy investujete do společnosti, od které čekáte další výsledky. Státy ani firmy nemohou emitovat a ředit svou hodnotu firmy či státní ekonomiky příliš, protože by naředili podíl všem akcionářům, který by tak ztratil na hodnotě (pokles ceny akcie či pokles měny)

To je jako byste investoval do podniku v podobě obligací, které vám přináší příjem z úroků atd.. Dluhopisy můžete částečně odprodávat a používat na další investice atd.

O dluhopisy nejen USA je tradičně zájem, u USA třeba proto, že diverzifikovaná ekonomika o milionech společností (mnoha mezinárodních) v různých oborech, do kterých svět investuje, prostě šlape, i když se dostane do problémů.

Výdělečný podnik či stát, který by měl hned vyplatit své věřitele by také zašel a mnohdy velká část investorů s ním, kteří investují do jeho společnosti.

** Pokud si investor koupí špatně, tak je to jeho chyba, stejně jako se stalo u dluhopisů Řecka, kdy se Francouzské banky a Německé dostaly do obtíží, jelikož v nich měly své investice. Snaha EU poté dotovat Řecko plynula spíše ze záchrany těchto investičních bank a to bychom mohli kritizovat stejně jako se dělo v USA při hypotéční krizi, kdy špatné investice byly sanovány, aby se nedostala ekonomika od potíží.

Jedná se ale o záchranu podniku, kdy berete úvěr, aniž byste musel vyhodit zaměstnance a mohl tak vyhovět závazkům. Když se to podaří jenom dobře a můžete splatit závazky navíc, když ne, dopady mohou být horší.

Takže je otázkou, zda-li rovnou uříznout nemocné větvě a nebo se je pokusit vyléčit. Nikdo nemá křišťálovou kouli. Emitovat a ředit nelze do nekonečna.

Se státem je to jako s jednotlivcem. Když nemá dluhy, vše co vydělá mu zůstane, je v pohodě a trochu i leniví. O takového člověka (stát) nestojí lidé, co chtějí žít z cizí práce (věřitelé). Stát i jednotlivce je potřeba prostřednictvím dluhu ovládnout a šlapat jim na krk, nutit je k co nejvyšší produktivitě a jako splátku dluhu jim sebrat vše co nepotřebují k základnímu fungování a k tomu, aby mohli produkovat (na další splátku dluhu). O samotný dluh vůbec nejde, ten se skutečně (jak říkal Jyrka) neplatí (Logicky to poslední, co by si profesionální věřitelé přáli je slacení dluhu, že, Ty peníze jim nechybí, není problém další natisknout či půjčovat neexistující.), jde pouze o ždímání pravidelných splátek a takové nastavení, aby věřitel držel taktak hlavu nad vodou a nevyskakoval si. Proto není problém u některých států s gestem granda a milodárce odepsat část státních dluhů, protože když jsou jejich splátky nad schopností dlužníka, dlužník se hroutí a věřiteli nechodí penízky.

Proto se to tedy nesmí s výší dluhu přehnat, tedy s výjimkou toho, že dlužník má něco, co by rád věřitel získat, např. nějaký zajímavý státní majetek ( řecká krize), či pokud chceme exemplárním potrestáním neposlušného dlužníka postrašit ostatní dlužníky (opět např. řecká krize).

S autorem tedy rozhodně souhlasím v tom, že je velmi důležité, komu se to vlastně dluží.

Státní dluh patří k současnému způsobu existence moderních společností. Proč se nezadlužit, když to jde? Všimněme si, že to vlastně nikomu moc nevadí. Dokonce ani Řecku...Mluví se o dluhu jen, když se někdo chce opřít do opozice. Jako Babiš - a teď coby ministr financí se odmlčel. Může dojít k nějaké zásadní změně? Nemůže, musel by se změnit režim - to znamená nějaká revoluce nebo globální válka, která by tak zpustošila ekonomiku, že už by nikdo státní dluh nepočítal. Resumé: Kašlete na to. Je to neřešitelné v rámci systému.

Co kdybyste nominální zvýšení státního dluhu porovnal se zvýšením nominální mzdy za stejné období. Třeba byste zjistil, že to není zase tak úplně tristní.

Dluh v 90.letech rostl pomaleji proto, že byl prodáván státní majetek a výtěžek jedenoduše prožrán. Výrobní prostředky byly Nyní probíhá závěrečná fáze transformace globálního systému, kterou faktická privatizace států pomocí jejich zadlužování. Jakmile budou státy zprivatizovány, kapitalistický režim zkrachuje.

Nemyslím si, že musí něco prasknout. Státní dluhopisy jsou považovány za bezpečné proto, že si státy peníze mohou natisknout. Znehodnotit lze samozřejmě hodnotu peněz, ale v nominální hodnotě je návratnost dluhopisů celkem velmi pravděpodobná. V době krize a nestability spíš roste hodnota peněz. Padají akcie, klesají mnohé komodity, klesají i ceny v obchodech, mnohé zboží se prodává ve výprodejích.

Nevím jak bankám vyhovují záporné úroky, za které si státní dluhopisy kupijí, nicméně kdyby tu bylo přehnané zadlužení, a proti nim málo uspořených peněz na vkladech, tak by úroková míra rostla.

Na tu poznámku o nárustu dluhů v 70-tých letech z důvodu expanze sociálního státu si dovolím reagovat grafem vývoje amerického dluhu zde: http://zfacts.com/p/318.html

V grafu je vidět, že dluh (vůči HDP) po válce klesal až do nástupu Reagana - prudce rostl jak za vlády Reagana, tak následně za vlády Bushe I. Poté následovala vláda Clintona, kdy se dluh stabilizoval a začal se mírně snižovat. Pak přišla vláda Bushe II., kdy se trend opět prudce otočil.

Tzn. prudký nárust dluhu v Americe zapříčinila Reaganova politika snižování daní.

Zapomněl jste, že rozpočet má dvě strany - příjmovou a výdajovou. Reagan sice snížil tu příjmovou, ale navýšil tu výdajovou. Pokud to někdo myslí se svými občany dobře, musí snižovat obě strany rozpočtu. Jinak to ztrácí smysl.