Z hlediska svého vzniku se československý zlatý poklad stal jedním ze symbolů naší státnosti. Česká národní banka s tímto symbolem bez jakýchkoliv skrupulí kupčí – a ještě k tomu neuvěřitelně neprofesionálně.
Jenom velmi stručně připomenu historii tohoto symbolu naší státnosti.
Už tomu brzy bude sto let, kdy se po vzniku Československa naši předkové na zlatý poklad skládali. Prostí občané i celebrity v první polovině dvacátých let minulého století dobrovolně dávali své snubní prsteny a další šperky, které se v rodině často dědily z generace na generaci, jen proto, aby se novému státu podařilo stabilizovat válkou rozvrácené finance a bylo čím krýt domácí oběživo. Vážili si toho, že mají svůj vlastní stát a pokládali si za čest mu pomoci.
Ze zaniklé Rakousko-Uherské banky jsme převzali přes 12 tun zlata. To však zdaleka nestačilo. Proto přišel ministr financí Alois Rašín s myšlenkou celonárodní sbírky podobné té, která pomohla postavit Národní divadlo. Především díky této sbírce a také díky zlatu ruských legionářů se zlatý poklad rychle rozrůstal a již v roce 1926 měl 40 tun. Těsně před Mnichovem jsme měli ve zlatém pokladu už 96,6 tun zlata.
Za druhé světové války nám Němci sebrali téměř 45,5 tuny zlata, z čehož se do roku 1982 podařilo získat zpět 24,5 tuny.
V roce 1992 činil náš zlatý poklad 102 tun, které se posléze rozdělily v poměru 2:1 mezi Českou republiku a Slovensko. Česku tak mělo připadnout 68 tun zlata (ve skutečnosti jsme však dostali méně). Následně se zlatý poklad pozvolna doplňoval, takže v lednu 1998 bylo k dispozici 69,5 tuny zlata.
A nyní? Na konci roku 2016 se v trezorech České národní banky nacházelo pouhopouhých 9,76 tun zlata. Tedy výrazně méně, než v době krátce po první světové válce.
Jak je to možné? Inu, členové bankovní rady ČNB tvrdí, že jednají strategicky a proto se zlata zbavují ve prospěch různých (hlavně německých) dluhopisů, ze kterých kynou úroky. Takováto strategie je pochybná už jenom proto, že naše ekonomika roste a padá v závislosti na situaci v Německu. Tak asi aby pánové z bankovní rady ČNB ještě více prohloubili závislost na tomto našem sousedovi, nakoupili za zlato německé dluhopisy. To je nejen nepochopitelné, ale přímo trestuhodné.
Nevím, kolik vynesly tyto dluhopisy (jedná se totiž o informaci přísně utajovanou), ale lze docela dobře spočítat, o kolik jsme přišli neuváženým prodejem zlata. Největší výprodej zlatého pokladu nastal právě v roce 1998, kdy ČNB pod vedením guvernéra Tošovského prodala 56 tun zlata. Údajně se obávala poklesu jeho ceny a předpokládala, že obdobný krok učiní i ostatní státy, které hodlaly vstoupit do Evropské měnové unie. Ty to však neudělaly, takže tato výmluva působí dosti dětinsky. Odhaduje se, že odborníci z ČNB tehdy prodali 56 tun našeho historického zlatého pokladu v průměru za 323 dolarů za trojskou unci, tedy asi za 16,4 mld. Kč. Při dnešní ceně cca 1220 dolarů za trojskou unci zlata by výnos činil více než trojnásobek, asi 52,8 mld. korun. A kdyby zlato prodali někdy v letech 2012 či 2013, mohli získat i 75 mld. korun. Odborníci? Spíše diletanti.
Hrozné je, že ČNB stále nemá dost a každým rokem z našeho zlatého pokladu ukrajuje další díly. Za poslední čtyři roky prodala 1,14 tun na zlaté mince, které si jako výhodnou investici nakoupilo několik vybraných jedinců.
Nekouká přitom kolem sebe, co dělají okolní státy, ale stále opakuje svou mantru, že zlato se jí nehodí pro měnové intervence, tak se ho zbavuje. Prostě tak je to správné, tak to má být. A co je komu vůbec do toho.
Že to je krátrozraké? To jistě. Zbavovat se měnového zlata je nesmysl nejen z hlediska mravního a historického, ale především z hlediska strategického. Dříve bývala měřítkem úspěšného hospodaření státu hodnota jeho zlatého pokladu. V některých zemích to platí dodnes.Stačí se podívat, jak se chovají sousední státy, které nejenže své zlato neprodávají, ale naopak většinou své zlaté rezervy stále zvětšují. Slovensko má 32 tun zlata, Polsko 103 tun, Rakousko 280 tun a Německo dokonce 3387 tun zlata.
A zatímco například Švýcarsko má zlatý poklad, kde připadá na jednoho obyvatele státu 130 gramů zlata, u nás na každého z nás připadá pouhopouhých 0,9 gramu zlata. Jsou chytřejší ve Švýcarské národní bance nebo v té naší? Pokud bychom brali vážně zdůvodnění ČNB, proč je třeba měnové zlato prodávat, řídí švýcarskou měnovou politiku úplní blbci.
Co by na postupnou likvidaci našeho zlatého pokladu asi řekli naši dědové a pradědové, kteří se na jeho vznik skládali? Obávám se, že se musí obracet v hrobě a kdyby mohli, tak by nás všechny hnali klackama ze země pryč. A proč nás všechny a ne jen členy bankovní rady? Protože o kupčení se zlatým pokladem víme, ale vůbec nic proti tomu neděláme. Místo toho, co se děje s odkazem našich předků, většinu z nás zajímá, jakou náplň dnes mají Babišovy koblihy nebo zda Zeman najde článek, který četl, ačkoliv nikdy neexistoval.
