Co dusí naše zdravotnictví?

V našem zdravotnictví se nahromadilo příliš mnoho problémů a začíná se to stále častěji negativně projevovat na dostupnosti, ale i na kvalitě lékařské péče. Pokud se tyto problémy nezačnou velmi rychle řešit, hrozí kolaps.

Zatím to však spíše vypadá, že se mezi sebou dohadují ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo financí a Česká lékařská komora, kdo za to může. Jedni chtějí, aby do systému přišlo více peněz, druzí říkají, že peněz je dost, ale chce to změnit systém jejich rozdělování a třetí zase žehrají na nesmyslný systém vzdělávání lékařů a sester. Jenže pokud budou zodpovědní aktéři stále dokola obhajovat pouze tu svou pravdu, půjde naše zdravotnictví velmi rychle do kytek – a my všichni s ním.

Existuje však ještě jedna oblast, která naše zdravotnictví dusí jako Ostravsko smog, ale o které se prakticky vůbec nemluví a nikdo ji neřeší. Je to nesmyslně a již téměř nezvladatelně přebujelá administrativa. Sami lékaři odhadují, že někdy téměř polovinu svého pracovního času jsou nuceni věnovat něčemu jinému, než léčení. A stále se to zhoršuje.

Na některé operace se čeká rok i déle (část pacientů se jich ani nedočká). Proč? Protože lékaři místo aby operovali, píšou zprávy. A když náhodou zprávy nepíšou a operovat by mohli, tak pacient stejně často musí čekat až se jeho zdravotní pojišťovna uvolí danou operaci proplatit.

Nedávno jsem mluvil s jednou lékařkou z regionální nemocnice. Říkala mi, že dřív ráno přišla do práce, podívala se do sešitu, kam se psalo, co se v noci přihodilo, a byla za pět minut v obraze, jak to na oddělení vypadá. A teď? Ráno přijde do práce, tam ji čeká několik mnohastránkových zpráv, kterými se musí prokousat a přijít na to, co je v těch zprávách důležité a co je zbytečný balast. To jí trvá nejméně půl hodiny, ale často mnohem déle.

V letošním roce navíc tato nemocnice zavedla systém akreditace. Z pohledu pacienta to vypadá lákavě, protože se tím má garantovat, že všechny procesy probíhají podle stanovených kritérií. Ve skutečnosti se však dělá vše jako před tím, jenom se navíc musí vést hromada nové dokumentace. Takže pro pacienta se změnilo pouze to, že na něho má zdravotní personál méně času.

A kolik papírů musí podepsat pacient jenom proto, že to vyžaduje nějaký předpis? Každý rok nějaký papír přibude. Všichni přitom vědí, že když je pacientovi blbě a potřebuje pomoci, podepíše prakticky cokoliv, jen aby se mu ulevilo.

A to v nemocnicích ještě mají na velkou část administrativy vyčleněný odborný personál, ale co praktici nebo ambulantní specialisté? Když si projdeme seznam povinných papírů, které musí ambulance vést, zjistíme, že se jedná o nejméně 8 dokumentů týkajících se personalistiky, 15 dokumentů o objektu, ve kterém působí (přičemž nesmí zapomenout nechat si pravidelně dělat nejrůznější revize) a k tomu dalších nejméně 15 povinných dokladů. bez kterých se nesmí na pacienta ani podívat (např. provozní řád, dezinfekční řád, evidenci léčivých přípravků, pojištění odpovědnosti, informaci, zda je požadován písemný souhlas s výkonem, ceník, atd.).

K tomu musí mít uzavřeny smlouvy se zdravotními pojišťovnami (ZP), kterých je u nás sedm. Tyto smlouvy jsou podobné, ale nikoliv stejné a každá ZP požaduje jinou komunikaci – některá přes datovou schránku, některá přes svůj portál, jiná písemně. Jakákoliv změna se pak musí všem hlásit. Každé zdravotní pojišťovně jinak.

Takový lékař pak také musí na každý rok uzavírat úhradové dodatky se všemi ZP, se kterými má smlouvu, přičemž by si měl umět spočítat, zda je pro něho lepší dodatek podepsat nebo zda je výhodnější, když mu ZP bude platit podle úhradové vyhlášky. Přitom vzorec, podle kterého bude ZP platit, je již od pohledu tak složitý, že se mnoho lékařů ani nenamáhá jej pochopit (jen vysvětlivky k tomuto vzorci zaujímají ve vyhlášce více, než jednu stranu hustě psaného textu). A po skončení roku si zase lékař musí umět spočítat vyúčtování od ZP, aby věděl, že ho neošidily. Musí být také připravený na kontroly nejen ze strany všech ZP, ale také z hygieny, krajského úřadu, Státního úřadu pro kontrolu léčiv, ap. A k tomu ještě státním institucím hlásí nejrůznější nesmysly, jako je třeba hlášení o odpadech.

A to už vůbec nemluvím o tom, co všechno má obsahovat zdravotnická dokumentace nebo o tom, že lékař musí znát všechny druhy průkazů pojištěnců, protože pokud se splete, tak mu ZP jeho péči odmítne proplatit. Kdo z nás třeba ví, že vedle běžného modrého průkazu pojištěnce existují také průkazy zelený a žlutý (ten se dále dělí na tři druhy podle typu péče, kterou lze proplatit), a že také může být průkaz elektronický a nebo papírový náhradní doklad?

Ano, státní orgány (do kterých lze zahrnout i zdravotní pojišťovny) po lékařích stále něco chtějí a ti musí nepřetržitě něco vykazovat, dokládat, dokazovat. Trochu je s podivem, že jim ještě zbývá čas na to, aby mohli také léčit.

A stále se to zhoršuje. A teď navíc přijde ten, kdo systém zdravotnictví nejvíce kritizuje, tedy ministr financí Babiš, s další „chuťovkou“, kterou je EET. Zdravotnictví se to sice bude týkat až od roku 2018, ale již nyní se začíná pomalu rýsovat, co to všechno přinese. Část starších praktiků, kteří už nemají sílu se stále znovu učit něco nového, co se vůbec netýká jejich oboru, prostě skončí. A některé výkony, za které si nyní občané v ambulancích připlácejí, se nebudou dělat, protože kvůli pár korunám se některým ambulantním specialistům nevyplatí pořizovat si elektronické pokladny.

Co s tím?

Pro začátek by možná stačilo zredukovat počet sedmi zdravotních pojišťoven na nezbytné minimum. Pro zdravotnictví by to znamenalo výraznou úlevu. Není totiž žádný rozumný důvod, aby jich bylo takové množství. Jaký je mezi zdravotními pojišťovnami rozdíl? Prakticky žádný. V systému, kdy má každý občan právo na bezplatné ošetření a na jakýkoliv zdravotní výkon, není žádný prostor pro zdravotní pojišťovny, aby nabídly svým pojištěncům něco navíc. A tak se předhánějí pouze v tom, kdo nabídne pětistovku na cvičení nebo na vitamíny, které pojištěnec stejně třeba vůbec nepotřebuje. U čtyř ZP je jejich zřizovatelem stát, takže by jistě nebyl žádný velký problém je sloučit do jedné.

To by však k tomuto kroku musela být vůle. Zatím to spíše vypadá, že se právě o ZP zřizované státem svádí neúprosný boj. Aktuálním příkladem může být třeba Vojenská zdravotní pojišťovna, kde je zřizovatelem ministerstvo obrany v čele s ministrem za hnutí ANO. V této ZP nyní zuří boj o to, kdo jí povede. Určitě je jen náhodou, že stranický šéf tohoto ministra vlastní rozsáhlou síť soukromých zdravotnických zařízení, kterým by se jistě hodilo, kdyby jim třetí největší zdravotní pojišťovna kryla záda.

Ale abych se vrátil k tomu, co dusí české zdravotnictví, tj. k nesmyslné byrokracii. Jedním z hlavních úkolů nového ministra zdravotnictví by mělo být její radikální snížení. Pokud se lékaři a sestry budou moci věnovat své práci a nikoliv vyplňování lejster a hlídání zdravotních pojišťoven, možná se zjistí, že jich ani tolik v systému nechybí a zároveň se ušetří i nemálo peněz.

Budou však ti, kteří o našem zdravotnictví rozhodují, tj. především ministři zdravotnictví a financí a také Česká lékařská komora schopni upřednostnit zájmy občanů před svými osobními zájmy a domluvit se na tom, jak zbytečnou administrativu odstranit?