Proč stále nemůžeme dohnat Západ

Premiér Sobotka v únoru prohlásil, že pomalé přibližování Česka k západním státům je pro něho zklamáním. Náš premiér po čtvrt století od revoluce zjistil to, co všichni ostatní obyvatelé Česka už dávno vědí.

„Pro mě osobně i pro sociální demokracii je to zklamání, že i po 25 letech od listopadu 1989 jsou tu tak velké životní rozdíly mezi Německem a Rakouskem a Českou republikou. Očekávali jsme, že to sbližování půjde rychleji,“ uvedl 20. února tohoto roku premiér Sobotka.

A hned navrhuje řešení – zvýšení minimální mzdy od příštího roku na 11 tisíc korun.

Nevím, zda se mám smát nebo spíš brečet. Vždyť za dosavadních 23 let historie samostatné České republiky měla ČSSD svého premiéra plných 10 let a spolu s ODS, která měla svého premiéra dokonce 11 let, tak nesou hlavní odpovědnost za to, čemu se nyní tak upřímně diví.

Pan premiér má určitě pravdu, že jedním z důvodů, proč  západní země nejen že nemůžeme dohnat, ale že se jim ani nepřibližujeme, jsou směšně nízké mzdy. Ale zvýšení minimální mzdy z dnešních 9,9 tis.Kč na 11 tis.Kč to určitě nevyřeší. Vždyť v Německu byla v loňském roce minimální mzda přibližně 40 tis. Kč a v Lucembursku dokonce 52 tis. Kč. Průměrná mzda je v Německu 4x vyšší, než u nás. Zajímavé přitom je, že výkonnost ekonomiky je v Německu vyšší pouze 2,5x, takže výkonnosti ekonomiky by odpovídala průměrná mzda v Česku ve výši 40 tis. Kč. Tak proč tomu tak není?

Je třeba se podívat zpět na těch 26 let a pojmenovat hlavní příčiny, z jakých důvodů jsme tam, kde jsme.

Vlády nejsou schopny udržet kontinuitu. Co jedna zavede, druhá vzápětí zruší (příkladem mohou být poplatky ve zdravotnictví). Zákony nejsou přijímány podle toho, zda jsou dobré a prospěšné, ale podle toho, kdo je navrhuje a kdo z nich bude mít největší prospěch.

Stovky miliard korun se "ztratily" kvůli nepovedené privatizaci. Obě hlavní privatizační vlny (malá i kuponová) probíhaly bez jakéhokoliv legislativního základu. Peníze na nákup firem a majetku v malé privatizaci měly pouze osoby úzce spjaté s komunistickým režimem nebo bývalí veksláci. Všichni ostatní si na to museli půjčit. A z čeho pak úvěry spláceli (tedy pokud vůbec spláceli)? No přece z výnosů firmy, kterou získali. Takže po dlouhou dobu tuto firmu vlastně vysávali a teprve, když splatili své dluhy, mohli začít do firmy investovat (anebo ji vysáli až do dna a pak nechali zkrachovat). Tím velká část dříve slušně prosperujících firem padla. A s nimi padli i jejich zaměstnanci, kteří přišli o práci a ztratili chuť se dál podílet na čemkoliv.

Velkým průšvihem pro celou naši společnost bylo, že ti, kdo firmy kupovali, věděli, že se nemusí ničeho obávat, protože tehdejší ministr financí Václav Klaus v roce 1992 jasně prohlásil, že je obtížné rozlišit čisté a špinavé peníze, protože to na nich není poznat. Tím dal všem, kteří neměli čisté úmysly, jasně najevo, že mohou dělat, co chtějí a nic se jim nestane. A když po dvaceti letech hrozilo, že by přece jen někdo mohl být potrestán, vyhlásil rozsáhlou amnestii.

Banky, které peníze půjčovaly a měly úvěry kryté zástavami, nemohly kvůli špatné legislativě zástavy realizovat, protože původní vlastník musel s prodejem souhlasit. Banky se tak postupně dostávaly do finančních problémů.

Tunelované firmy měly velmi špatnou platební morálku a tím, že neplatily, strhávaly do propasti i ty slušné firmy. A poslanci, místo aby na to reagovali a přijali příslušné zákony, hádali se doslova o blbosti.

Na přelomu tisíciletí vše vyvrcholilo privatizací největších bank – Komerční banky, České spořitelny, ČSOB a IPB.

Z uvedených bank byly do Konsolidační banky (později Konsolidační agentury), které se příznačně říkalo úvěrová žumpa, vyvedeny úvěry v celkovém objemu 700 mld. Kč. Některé tyto úvěry byly skutečně špatné, jiné ale nikoliv. Právě na těchto úvěrech založili svou prosperitu mnozí dnešní multimilionáři a miliardáři, když je za hubičku koupili a následně na nich vydělali jmění. A kdo zaplatil vzniklou škodu? Stát, tedy my všichni. Když Konsolidační agentura končila, zbylo po ní 235 mld. Kč dluhů. Největší banky byly prodány za celkovou částku 100 mld. Kč a ještě navíc za všechna aktiva ručil stát, takže si noví majitelé mohli vybrat, které úvěry chtějí a které nikoliv. Celková škoda z privatizace bank byla ve stovkách miliard korun – a nikomu to nevadilo, nikdo za to nebyl stíhán, natož potrestán. Přitom náklady na investice do banky se novým zahraničním majitelům vrací za pouhé tři roky (součet čistého zisku KB, ČSOB a ČS je kolem 40 mld. Kč ročně) a navíc prostřednictvím bank získaly možnost ovlivňovat a de facto řídit téměř veškeré hospodářství v Česku. Náš stát se naopak této možnosti s velkou slávou vzdal. To se dělo jak za vlády Václava Klause, tak za vlády Miloše Zemana.

A nezůstalo jen u bank. Pochybně privatizované byly i další velké firmy, např. doly. Česko prohrávalo jednu arbitráž za druhou. Stačí si vzpomenout na televizi NOVA, kdy stát musel zaplatit firmě CME přes 10 mld. Kč za zmařenou investici.

Především v důsledku špatně provedené privatizace každý rok mizí stovky miliard korun v zahraničí. Např. v roce 2013 odešlo na dividendách z Česka 312 mld. Kč.

O různých ekonomických zvěrstvech,  za které nebyl nikdo potrestán, by se dalo psát velmi dlouho. Jsou však i jiné důvody, proč jsme tam, kde jsme. Je to například korupce a střet zájmů na nejvyšších místech. K morálnímu poklesu společnosti zase přispěla tzv. Opoziční smlouva, kdy se opoziční ODS na čtyři roky vzdala kontroly toho, co dělá vládní ČSSD. Zadarmo to asi nebylo.

Dalším z důvodů, proč nemůžeme dohonit západní státy, je nepřehledná legislativa a pomalé soudnictví. Před každými volbami je slibováno, že se zákony zjednoduší, že se bude vycházet vstříc firmám i drobným podnikatelům, ale opak je pravdou. Ještě nikdo tento slib nesplnil. V nejdůležitějších zákonech a to hlavně v těch daňových se už nevyzná prakticky nikdo a stále se k nim něco přidává – naposledy měsíční hlášení k DPH a zákon o EET. Podnikání na všech úrovních se neustále ztěžuje přidáváním dalších a dalších nesmyslných povinností. Soudy jsou zavaleny kvůli tomu, že musí rozhodovat každou, s prominutím, pitomost (např. když rodič spoří svým dětem stavební spoření, pak rodina tyto peníze potřebuje, ale vybrat je může pouze se souhlasem soudu).

A proč máme oproti západním zemím směšně nízké mzdy? Protože nemáme nikoho, kdo by se aktivně snažil, aby mzdy byly vyšší. Zatímco na Západě jsou především ve velkých firmách akceschopné odbory, které si tyto vyšší mzdy dokážou tvrdě vybojovat, u nás si stále mnoho lidí myslí, že odbory jsou od toho, aby svým členům zajistily rekreaci a na Vánoce rozdaly kolekce. V povědomí pořád máme, co nám vkládali do hlav komunisti poté, co přišli k moci - že stávkovat je neslušné, protože se tím snižuje hrubý domácí produkt a tím se všichni okrádáme. Ale v Německu se stávkuje a díky tomu dostávají v koncernu VW v Německu za stejnou práci 3x více, než tomu je u nás ve Škodovce (a to jsou odboráři ve Škodě auto u nás považováni za naprostou špičku). Odboroví funkcionáři jsou v různých dozorčích radách, kde berou slušné peníze a nechtějí o tato svá místa přijít, takže místo zájmů zaměstnanců hájí zájmy firem. A ti nejvyšší odboroví předáci navíc používají odbory jako výtah do nejvyšších pater politiky – ať už to byl např. Richard Falbr nebo Milan Štěch, ale i další.

Je tedy zřejmé, že k tomu, abychom doháněli Západ, potřebujeme jednoduchou a stálou legislativu, nedopustit korupci a střet zájmů a to především na nejvyšších místech, potřebujeme kontinuitu ve vládních rozhodnutích, vymahatelnost práva, podporu podnikání a především silné odbory ve velkých firmách. Je naše vláda s majitelem třetí největší firmy na pozici ministra financí schopna tyto podmínky splnit? Asi těžko. Místo toho to opět vypadá, že se vláda a odbory budou bít v prsa, jak se jim podařilo navýšit minimální mzdu o 10% a zahraniční akcionáři spolu s českými miliardáři se budou tiše smát, jak se jim opět povedlo na ty Čechy (a Moravany) vyzrát.